Tygrův sen

Tiger's dream bude pátým dílem Tygrovy ságy od Colleen Houck. Na internetu se už objevila ukázka z této knihy, která by měla vyjít někdy v roce 2015. Pokud jste napnutí tak jako já a marně jste přemýšleli, o čem může být tak pátý díl, když čtvrtý skončil tak uzavřeně, můžete si přečíst tuto ochutnávku, kterou jsem pro vás přeložila.

 

Řeřavé uhlíky

 Její divoké srdce rychle tlouklo chaoticky jako říčka, u které zastavila. Její tenké končetiny se třásly v měsíčním svitu, který ozářil její tělo. Mohl jsem vidět její tepající pulz a míhající se oči tam i zpět hledajíce nebezpečí. Pozoroval jsem jí ze stínů stromů, černý přízrak soustředěný na její skon. Naposledy se rozhlédla a nakonec nervózně sklonila hlavu, aby se napila.

Vyskočil jsem z mého skrytého místa a prodíral jsem se trávou a křovím zkracuje mezi námi rychle

vzdálenost jako padající hvězda. Moje drápy zaškrábaly a zničily kořen trčící ze země jako ruka

zvedajícího se kostlivce. Uslyšela hluk.

 Okamžitě zpozorněla, srna se vymrštila k útěku. Vyskočil jsem, ale moje zuby chytily pouze hustou

zimní srst. Vydala ze sebe vyděšené zaječení. Během pronásledování můj krevní tlak stoupal a já jsem se

cítil více naživu než v posledních měsících.

  Vrhl jsem se na ni znova a tentokrát jsem ji sevřel svými drápy ve smrtelném objetí. Zápasila se mnou,

házela sebou, jak nejlépe uměla. Prokousl jsem jí hrdlo. Noříce své zuby dovnitř, sevřel jsem její

průdušnici. Rozdrcením bych ji udusil. Věřil jsem, že je to jemnější, lidštější takhle lovit, ale náhle jsem

se cítil, jako bych já byl tím, kdo se doopravdy dusí.

 To osvěžení, co jsem cítil při lovu, zmizelo a byl jsem znovu opuštěn v osamění, které hrozilo, že mě

pohltí. To vědomí mě zaplavilo a vyděsilo, zabíjelo pomalu stejně, jako já jsem bral život tomuto stvoření.

Otevřel jsem čelisti a zvedl hlavu. Cítíc změnu, srna mě setřásla a skočila do říčky. Brzy se ztratila

v podrostu. Jak studená voda proudila mou hustou srstí, přál jsem si, abych se jí mohl zalknout a zemřít.

Zapomenout, co se stalo. Zapomenout na své zklamání. Zapomenout na své sny. Kdybych jenom věřil,

že smrt by byla tak přívětivá.

 Nakonec jsem vylezl z vody.  Moje packy byly tak zablácené jako moje myšlenky. Zklamaně jsem ze sebe

oklepal vodu a marně jsem se snažil dostat bláto mezi mými drápy pryč, když jsem uslyšel ženský smích.

Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem Anamiku přikrčenou na větvi stromu, zlatý luk přes rameno a toulec s šípy přivázaný na jejích zádech.

 „To byl nejpatetičtější lov, co jsem kdy viděla,“ vysmívala se mi.

 Měkce jsem zavrčel, ale ignorovala moje varování a pokračovala dál s komentáři.

 „Vybral sis to nejslabší stvoření v lese a stejně jsi ho nedokázal zdolat. Co jsi to za tygra?“

 Mrštně seskočila dolů z tlusté větve. Anamika si oblékla své zelené šaty.  Jak kráčela směrem ke mně, byl jsem momentálně rozptýlen jejími dlouhýma nohama, ale pak otevřela znovu pusu.

 Položila ruce na své boky a řekla: „Jestli jsi hladový, můžu ti sejmout nějaké maso, když vidím, jak jsi příliš slabý, abys to udělal sám pro sebe.“

 S vrčením jsem se k ní otočil zády a běžel jsem dlouhými skoky směrem pryč, ale ona mě rychle dohnala, srovnala se mnou rychlost i přesto, že jsem vyrazil skrz stromy. Když jsem si uvědomil, že ji nemůžu setřást, zastavil jsem se a přeměnil se.

Jako muž jsem se k ní otočil a zařval jsem na ni ve zlosti. „Proč trváš na tom, že mě budeš pronásledovat, Anamiko? Není ti dost, že jsem tady s tebou uvízl napořád?“

 Přimhouřila na mě oči. „Uvízla,“ převalila slovo přes jazyk, neboť pro ni bylo docela nové, „jsem tu s tebou zrovna tak jako ty se mnou. Rozdíl je v tom, že já nemarním svůj život toužením po něčem, co nikdy nebudu mít!“

 „Nevíš nic o mých touhách!“

 Na tohle moje prohlášení nadzvedla obočí a já jsem věděl, na co myslí. Ve skutečnosti věděla všechno o mých touhách. Být Duržiným tygrem znamenalo, že jsme spolu sdíleli pouto, mentální spojení, které nás spojilo vždy, když jsme převzali na sebe podobu Durgy a Damona. Pokoušeli jsme si dát navzájem prostor, ale oba dva jsme o sobě navzájem věděli více, než nám bylo milé.

 Věděl jsem, že jí strašně moc chybí bratr. Taky to, že nesnášela svoji roli Durgy. Moc ji vůbec nezajímala, což ji ve skutečnosti dělalo perfektní pro roli bohyně. Nikdy by nezneužila zbraně, či Damonův amulet ze sobeckých důvodů.  Tohle jsem na ni obdivoval, i když bych to nikdy nahlas nepřiznal.

 Byly tu další věci, kterých jsem si všiml a které jsem začal respektovat v posledních šesti měsících. Anamika byla poctivá a moudrá v řešení sporů, vždycky prvně myslela na ostatní než na sebe a třímala zbraně lépe než většina mužů, které jsem znal. Zasluhovala společnost, která by ji podporovala a pomohla jí nést její břemeno. To měla být moje práce, ale místo toho jsem si často liboval v sebelítosti. Chtěl jsem se jí omluvit, když do mě začala znovu rýt.

 „Věř tomu, nebo ne, nepronásleduji tě proto, abych ti znepříjemňovala život. Já se prostě ujišťuji, že sám sobě neublížíš. Nejsi vůbec soustředěný, což znamená, že dáváš svoje zdraví všanc.

 „Ublížit sám sobě? Ublížit sám sobě! Jsem nezranitelný, Anamiko!“

 „To, že sis ubližoval, bylo to jediné, co jsi posledních šest měsíců dělal, Damone,“ řekla potichu. „Snažila jsem se být s tebou trpělivá, ale ty jsi pořád dával najevo tohle, tuhle… slabost.“

 Naštvaně jsem se k ní přiblížil a zapíchl jsem prst do vzduchu vedle jejího nosu, naprosto ignoruje sotva viditelnou, zato přitažlivou spršku pih na něm a dlouhé řasy kolem jejích zelených očí, ve kterých by se muž mohl lehce ztratit. „Řekněme si několik věcí na rovinu, Anno; zaprvé, jak se cítím, je moje věc, a zadruhé,“ odmlčel jsem se, když jsem uslyšel, jak nasála zprudka vzduch do plic. Bál jsem se, že jsem ji vyděsil, tak jsem od ní o krok ustoupil a přestal jsem křičet. „Zadruhé, když jsme na veřejnosti, jsem Damon, ale když jsme sami, prosím, říkej mi Kishan.“

 Otočil jsem se k ní zády, vztáhl jsem ruce ke kmeni stromu nedaleko od nás a nechal jsem zuřivý oheň, který ve mně vždy vyvolávala, spálit jej na řeřavé uhlíky. Koncentroval jsem se na zpomalení dechu, a proto jsem si nevšiml, že se ke mně přibližuje, až do té doby, než jsem ucítil její ruku na mé paži. Anamičin dotek vždy vystřeloval horské vlny do mé kůže, což byla část našeho kosmického spojení.

 „Je mi to líto, … Kishane,“ řekla. „Nechtěla jsem tě rozzlobit, či vytáhnout na povrch tvé prchlivé city.“

 Protentokrát mě její iritující komentář nechal chladným. Místo toho jsem se suše zasmál. „Pokusím se udržet své „prchlivé city“

pod kontrolou. Mezitím, pokud jsi skončila s obtěžováním tygra, dlouho by si nerozmýšlel ukázat ti svoje zuby.“

 Chvíli mě tiše pozorovala, pak se strnulými zády poodešla ode mě směrem k našemu domovu. Ustupující zvuk jejího bručení zmizel, jak prolezla mezi stromy, ale ještě jsem zachytil jednu větu: „Nebojím se tvých zubů.“

 Pocítil jsem pomíjivou vinu, že jsem ji nechal samotnou se vrátit domů, ale všiml jsem si, že si vzala sebou Damonův amulet, a věděl jsem, že nic na světě by jí nemohlo ublížit.  Když byla pryč, protáhl jsem se a přemýšlel jsem, jestli se mám vrátit do domu, který jsme sdíleli, i když sdílet byl relativní pojem, nebo zda mám zůstat na noc v lese. Zrovna jsem se rozhodl, že si najdu nějaké pohodlné místo v trávě, když mé tělo ztuhlo, neboť jsem ucítil přítomnost dalšího člověka. Kdo by tady byl? Lovec? Vrátila se Anamika?

 Pomalu jsem se otáčel, aniž by mi bylo jedno, kolik při tom nadělám hluku. Když jsem se celý obrátil, uskočil jsem. Srdce mi šokem málem proskočilo hrudníkem.

 Malý muž stál přede mnou, jako kdyby se zhmotnil z ničeho nic, což pravděpodobně dokonce udělal. Měsíční svit zářil na jeho plešatou

hlavu a, jak přešlapoval, tráva křupala pod jeho sandály. Neviděli jsme tohoto mnicha od toho osudného dne, kdy jsem se vzdal své snoubenky, dívky, kterou jsem miloval více než svůj život, pro svého bratra. Den, kdy jsem pozoroval, jak mé sny, naděje, má budoucnost proskočila větrnou smrští plamenů a zmizela, udušená jako lampa, které došel olej.

 Od té doby jsem byl zničený.

 „Phete,“ řekl jsem jednoduše, „co tě přivedlo do mé verze pekla?“

 Muž zmáčkl moje rameno a zíral na mě jasnýma hnědýma očima.

 „Kishane,“ řekl vážně, „Kelsey tě potřebuje.“